DRAVCI A BASKETBAL
Nesmysl? Vlastně ano, ale přece jen mohou mít něco společného. Jako třeba 9. září v naší školní tělocvičně. Deštivý den dravcům moc nepřeje, aby se předvedli ve své velkoleposti. Ani lidští účastníci přehlídky netoužili být urousaní a s vodou v očích. Museli jsme se proto všichni smířit s prostorem tělocvičny. Paní Věra Gilová z Ptačího domu v Dubé přivezla některé své svěřence, aby je představila dětem a něco o nich povyprávěla. Seznámili jsme se tak se dvěma mláďaty káněte, orlem skalním, sovou pálenou, puštíkem obecným a drobounkou bílou ochmýřenou kuličkou, mládětem vzácného puštíka brýlatého. Seděli na svých bidýlkách a houfem hlučných dětí se nenechali vychýlit z rovnováhy. Ze zavřené bedýnky v chodbě se ozývaly hlučné nespokojené projevy dalšího návštěvníka. Jak se později ukázalo, byla to vrána, jedna z oblíbenkyň paní Gilové.
Všichni jsme natahovali uši, když „ptačí dáma“ vyprávěla o svých dravcích. Jak žijí, jak loví, jak se liší, jak fungují různé typy opeření. Obešla nás s některými z ptáků na ruce, abychom si je mohli pohladit. Ne každý tuto příležitost využil. Děti měly z ostrých zahnutých zobáků zdravý respekt. Kdo chtěl, mohl stanout sám uprostřed tělocvičny, na kožené rukavici kousek syrového masa, a čekat, zda káně přiletí, usedne a zbaští, co má „na talíři“. Co se může rovnat neslyšné eleganci letícího dravce?
A ano, ten basketbal. Ne, na míč řada nepřišla, ale na koš ano. Z něho se totiž snášela káňata a neslyšně přelétala těsně nad seřazenou skupinou dětí. Dobrodružství v tělocvičně.
Ptáci jsou celoživotní vášní Věry Gilové. Věnovala jim celý život, je cítit, že je to bezpodmínečná láska. Ono to tak totiž opravdu funguje. Každý den pečovat o všechny svěřence, věnovat se jim, léčit je, cestovat po školkách, školách, jarmarcích, aby získala nějaké peníze na provoz. Přejeme jí všechno ptačí štěstí!
ZŠ Stružnice
